Aikido a jeho historie

05. 12. 2017

Co je to Aikido?

Aikido je jedním z nejmladších japonských bojových umění, která se souhrně nazývají Budo (cesta válečníka). Taková bojová umění neslouží k ubližování druhým, ale k duchovnímu rozvoji osoby, ke zlepšení svého vlastního „já“.

Aikido je čistě sebeobranné umění. Co to v praxi znamená? V Aikido nenaleznete devastující údery rukou či nohou. Nenajdete v něm tvrdé a přímé bloky jako v jiných bojových uměních. Útoku se neklade odpor – místo toho je směr a energie útoku prodloužena, vyvedena a ukončena vhodnou technikou. Stručně řečeno – Aikido využívá sílu útočníka proti jemu samému a výsledkem není fyzická likvidace protivníka, ale jeho dokonalá kontrola. Čím vehementněji se protivník do útoku vrhne, tím méně síly je třeba k jeho překonání. Ovšem neznamená to, že se v Aikido nebudete vůbec hýbat, naopak – Aikido je velmi dynamické a plynulé.

Aikido je nesoutěžní bojové umění, což znamená, že se v něm nepořádají závody ani turnaje.

Cvičením Aikido lze pročistit mysl a sjednotit ji s tělem, vede k lepší koncentraci, zlepšuje koordinaci a pomáhá překonat cizí a hlavně vlastní agresivitu. Trénink nezahrnuje jen samotné bojové techniky, ale také dechová cvičení. Vzhledem k povaze cviků a technik je Aikido vhodné jak pro muže, tak pro ženy.

Kdo vytvořil Aikido ?

Aikido vytvořil pan Morihei Ueshiba, kterého studenti Aikido nazývají jako „O-Sensei“ – tedy „Velký učitel“. Jeho obraz visí v každém dojo po celém světě, jako výraz úcty tomuto vyjímečnému člověku. Než se ale dostaneme k tomu jak Aikido vytvořil, je nutno zabrousit trochu do minulosti.

Morihei Ueshiba (1883 – 1969)

Jak již bylo napsáno, Aikido je jedním z nejmladších japonských bojových umění. Jeho kořeny a základy ovšem sahají hluboko do minulosti – až do 9.století. Tehdy jeden ze samurajů rodu Minamoto, Cintra Saburó Jošimicu, vytvořil umění Daitoryu Aikijutsu. Jednotlivé techniky Aikijutsu se postupně předávaly jen v rámci rodu rodu Minamoto až k muži jménem Sokaku Takeda.

Sokaku Takeda

Sokaku Takeda byl samuraj, skutečný bojovník, ztělesnění dávných válečných tradic. Žil za éry Meidži, vybojoval řadu soubojů na život a na smrt jako člen tělesné stráže soudců a velitelů policie. Jeho chováni bylo strohé, vždy nosil řadu skrytých zbrani ve svém oděvu a odmítal veškeré nápoje a potraviny, které nepřipravil osobně jeho žák, neboť se bál, že by mohl být otráven. Proto si přinášel na návštěvu i zákusky a čaj. Byl neustále ve střehu, dokonce i ve svých 80 letech. Jeho vyučováním v roce 1905 se Aikijutsu dostalo poprvé mimo rod Minamoto a to na ostrov Hokkaido.

A zde tehdy – v rámci japonského vládního programu na zproduktivnění ostrova – působil právě Morihei Ueshiba jako vůdce skupiny osadníků se zaměřením na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Ueshiba se brzy stal nejlepším žákem Takedy a obdržel povolení vyučovat Daitoryu Aikijutsu.

Zhruba ve věku 36 let, kdyľ se Ueshiba vracel do rodného města Tanabe za umírajícím otcem, potkal muže jménem Onisabaru Deguchi, jež byl vrchním knězem mírově založené náboženské sekty Omoto-kyo. Ueshiba byl natolik uchvácen tímto učením, že studoval pod panem Deguchim osm let. Díky tomuto muži otevřel také své první dojo. Prvky bojového umění Daitoryu Aikijutsu a náboženství Omoto-kyu jej inspirovaly k vytvoření vlastního systému s názvem Aiki-bujutsu.

Dalším vývojovým stupněm prošlo jeho mistrovství díky několika zvláštním životním zkušenostem, z nichž nejvýznamější bylo zajetí v Číně (byl téměř popraven) a vítězství nad vynikajícím a vyhlášeným bojovníkem, po kterém Morihei zažil kompletní sjednocení mentální, fyzické a duševní harmonie. Tyto zkušenosti donutily Moriheie své bojové umění Aiki-bujutsu přetransformovat na bojovou životní cestu Aiki-budo (z -jutsu na -do). První Dojo tohoto umění otevřel v Tokyu v roce 1931.

Cvičení ale přerušila 2.světova válka. Během ní se Ueshiba věnoval farmaření a studiu Omoto-kyu ve městě Iwama. Tato dlouhá doba vnitřního klidu a míru jej změnila natolik, že ještě během války (1942) přejmenoval Aiki-budo na Aikido, tedy na „Cestu harmonie a lásky“. Vrátil se zpět do Tokya a přebudoval svou organizaci i styl cvičení.

Morihei Ueshiba povznesl v Aikido fyzickou praxi na úroveň duševní a duchovní disciplíny, o níž předpokládal, že je v těsném spojeni s přírodou a má bohaté a přizpůsobivé formy. Technika boje (jutsu) má za cíl pouze zabít, zatímco cílem bojových uměni (do) je formovat osobnost. Opravdový praktikant Aikido je ten, kdo se nespokojí s pouhým ovládnutím techniky, ale kdo neúnavně postupuje no cestě (do) k odkrýváni své vlastní povahy. Slovo „do“ zde značí neustálé putováni. Síla či mohutnost člověka nesídlí jen v jeho těle, ale je tvořena i silou charakteru a ducha. Proto Aikido není jen hledáním fyzické sily. Technika je jen nástrojem cvičeni, nejdůležitější je stát se co nejdokonalejším člověkem a pokračovat v činnosti směrem ke shodě a vzájemnému porozumění mezi lidmi. Morihei Ueshiba byl, podobně jako jiní velcí mistři japonských bojových umění skupiny budo, ostře zaměřen proti válce, přál si jen mír a blaho lidstva.

Morihei Ueshiba nikdy neustal v sebezdokonalování. Ještě ve věku osmdesáti let byl schopen odzbrojit jakéhokoliv nepřítele, uzemnit jakýkoliv počet útočníků a připíchnout oponenta k zemi jediným prstem. Přes všechny jeho souboje a jeho umění však byl Morihei jen a jen mužem lásky, harmonie a míru. Jeho srdce se navždy zastavilo dne 26.dubna roku 1969…

Řídící organizací celosvětového Aikido dění je Mezinárodní federace Aikido (lAF), jejímž prezidentem je dnes Moriteru Ueshiba (vnuk Moriheie). I když rodina Ueshiba řídí dědičně hlavni směr Aikido, existují i další skupiny. Je nutno si ale uvědomit, že všechny školy Aikido mají jeden a tentýž původ a že původní učení Moriheie Ueshiby je zde jen interpretováno jeho žáky, kteří zdůrazňují aspekty, jež pokládají za nejvýznamnější.

Do Evropy se Aikido dostalo před 30 lety, a to do Francie. Historii Aikido v Československu a následně České Republice bude věnována samostatná kapitola. Ve většině zemí Evropy působí trvale japonští trenéři, zatímco Evropané studují Aikido přímo v Japonsku, někteří i po dobu 10 let.

Kde se cvičí Aikido?

Aikido se cvičí v Dojo, což v překladu volně znamená tělocvična pro bojová umění.

Na podlaze dojo jsou položeny speciální žíněnky – Tatami. Po nich se pohybuje bosky, bez tenisek či jiné obuvi. Tatmi je dostatečně měkké a umožňuje provádění různých druhů pádů.

Na stěnách dojo bývají pověšené zbraně, nástěnky a poutače. Jedna stěna je ovšem zvláštní – nazývá se Kamiza a je na ni umístěn obraz zakladatele Aikido. Někdy jsou ještě vedle něj květy nebo název Aikido psaný japonskými znaky. Na začátku cvičení, během výkladu instruktora nebo na konci cvičení sedávají všichni žáci vždy proti této stěně.

V čem se cvičí Aikido ?

Jak bylo řečeno v kapitole o dojo, v Aikidu se cvičí bosky.

Začátečníci mohou cvičit v teplákách a tričku, nejlépe s dlouhým rukávem (pokud není extrémně horké počasí).

Pokročilí nebo ti, kteří to se cvičením Aikido myslí vážně, nosí Kimono. Kimono je převázáno páskem – Obi. V Aikido jsou dva barevné druhy – bílý a černý. Pásek barvy bílé nosí žáci se 6 až 1.kyu (kyu = žákovský technický stupeň), barvy černé nosí mistři s 1 až 10.danem (dan = mistrovský stupeň). Mistři ještě navíc nosí kalhotovou sukni zvanou Hakama.

Jaká je etiketa v Aikido?

V dojo se ovšem neučíme pouze cvičit, ale také vycházet s jinými lidmi. Proto je nutno dodržovat určitá pravidla. Jde především o pravidla zdvořilostní, a protože Aikido je japonské bojové umění a jeho cvičením přejímáme také jeho zvyky.

Pravidla začínají už v šatně – zde je nutno po převlečení do cvičebního úboru odložit prstýnky, řetízky nebo hodinky, protože tyto věci by mohly při cvičení někoho poranit.

Vstup do dojo začíná krátkou úklonou, směrovanou buďto k ostatním cvičícím, nebo k místnosti samotné jako projev úcty. Dále následuje soukromá úklona v sedě směrem k obrazu zakladatele. Potom – pokud nezačalo cvičení – se můžete volně pohybovat po dojo, rozcvičovat se nebo jinak připravovat na cvičení.

Rozčlenění tréninku bývá v různých oddílech rozdílné, ovšem všeobecné zásady chování platí všude stejné. Na začátku cvičení se na pokyn učitele všichni seřadí a usednou proti Kamize. Po krátkém Mokuso – meditaci, nebo spíše duševní přípravě na nadcházející cvičení se všichni společně s učitelem pokloní směrem k obrazu zakladatele a pak se pozdraví navzájem s učitelem se slovy „Onegaishimas“ (volně přeloženo „prosím o cvičení“). Ti, kdo se opozdí, musejí čekat na kraji Tatami, než jim učitel dovolí vstoupit.

Pokud učitel vysvětluje techniku, sedí žáci v seize (posed) a sledují. Není zdvořilé při výkladu učitele mluvit, skákat mu do řeči nebo jinak vyrušovat.

Před začátkem cvičení techniky se nezapoňte partnerovi uklonit. Znamená to, že byste s ním rád cvičil. Jestliže nevíte, jak techniku správně provést, nejprve se rozhlédněte kolem nebo požádejte vašeho spolucvičícího o vysvětlení. Pokud to nestačí, zajděte k za učitelem. Ovšem pozor – není zdvořilé volat na učitele přes celé tatami.

Na konci cvičení je opět Mokuso, pak pozdrav zakladateli a nakonec vzájemný pozdrav všech cvičících se slovy „Domo arigato gozaimashita“, což volně přeloženo znamená „Děkuji za společné cvičení“

Jak a co vše se cvičí v Aikido?

Nejprve je nutno znovu připomenout, že Aikido je nesoutěžní bojové umění. Je založeno na spolupráci, jinak není možné se techniky naučit. Ten, kdo příjde cvičit Aikido s myšlenkou na soutěžní boj, kdo bude chtít ukázat, jak je dobrý, ten brzy pochopí, že tudy cesta nevede.

Cvičení je zahájeno dechovým cvičením, spojeným s pohyby paží a těla. Význam dechového cvičení vám instruktor ochotně vysvětlí.

Následuje rozcvička, která slouží k důkladnému rozhýbání těla a částí, které budou namáhány během cvičení. Rozcvička neklade nijak vysoké nároky na fyzickou kondici (nenajdete v ní prvky posilování jako např. v Karate-do či jiných bojových umeních) a tudíž je vhodná pro všechny věkové kategorie.

Po rozcvičce jsou vyučovány Tai-sabaki – základní pohyby těla, přesuny a kroky.

Potom přicházejí na řadu pády – Ukemi – všech druhů. Ovládat správný způsob padání je nezbytně nutné k tomu, aby si váš partner – a tedy i vy – mohl vyzkoušet techniku plnou silou s vědomím, že budete umět zareagovazt a správně „spadnout“. Zkrátka že vám neublíží. Zde je nutno podotknout, že stejně jako samotné techniky, tak i pády vyžadují svůj čas a nikdo nebude a nesmí začátečníky nutit k razantním a tvrdým pádům, dokud se oni sami nerozhodnou pád vyzkoušet.

No a pak už se cvičí techniky. Samotné techniky Aikido zahrnují páky na nejrůznější části těla, porazy a hody. K technikám patří také údery (Atemi), které ovšem neslouží k poranění útočníka, ale spíše k odvedení jeho pozornosti, vytvoření správné vzdálenosti nebo k jeho „navolnění“.

Ke cvičení Aikido a k pochopení jeho základních principů pohybu se také používají zbraně: Jo (dřevěná tyč) a Bokken (dřevěný meč). Cvičí se nejen práce s nimi, ale i obrana proti nim. Navíc se k ním přidává obrana proti útoku nožem. V Aikido se používá nůž dřevěný – Tanto. (POZNÁMKA: V našem Dojo není potřeba si během prvního roku až dvou výše uvedené zbraně pořizovat – jsou začátečníkům k dispozici. Ovšem pokud to začnete s Aikidem myslet vážně, pořídíte si svoje vlastní zbraně velmi záhy. Uvidíte…  )

Bliží popis technik je příliš složitý a zbytečný, nejlepší je buď přímo začít cvičit nebo se zajít na trénink Aikido podívat.